Civilní oběti nacismu

Pod pojmem nacistické či národně socialistické zločiny si většina z nás představí zločiny proti skupinám obyvatel spáchané z rasových důvodů. Pokud budeme hovořit o obětech mimo válečný konflikt tj. o obětech mezi civilním obyvatelstvem, vyvraždili nacisté během 2. světové války v Evropě 6 milionů obyvatel židovského původu, kolem půl milionu Romů a Sintů (německy mluvící Romové), v ústavech bylo v rámci svérázně vykládané euthanasie zavražděno přibližně 350 000 tělesně či mentálně postižených občanů. Pronásledováni, vězněni a vražděni byli příslušníci různých církví, homosexuálové, političtí oponenti a mnozí další.

Do veřejného prostoru a diskurzu o zločinech a bezpráví nacistického totalitního režimu pronikl v nedávné době další jev, který postihl většinu obyvatelstva v produktivním věku, a sice fenomén přikázání civilistů, ale i válečných zajatců (v rozporu s mezinárodním právem!) a vězňů k nucené práci. Mezi lety 1939 a 1945 bylo na nucenou práci do „Velkoněmecké říše“, sestávající z Německa, Rakouska a anektovaných území především v Polsku, Francii, Belgii a dnešní České republice (protektorátu Čech a Moravy) povoláno přes 13 milionů mužů, žen a dětí jiné než německé národnosti – odhady hovoří o 8,4 milionu neněmeckých civilních dělníků, 4,6 milionu válečných zajatců a 1,7 milionu vězňů koncentračních táborů. Historici hovoří až o 20 milionech tzv. nuceně nasazených nuceně pracujících pro Říši. Neexistoval tedy obor činnosti nebo hospodářské odvětví, který by nucenou práci nevyužíval. Přikázání na práce jako prostředek využití civilního obyvatelstva okupovaných zemí bylo klíčové pro udržení války. Další zrůdnou součástí nucené práce byla práce otrocká tj. maximální využití práce vězňů koncentračních táborů, válečných zajatců a dalších vězňů, oponentů režimů, ústící do jejich fyzické likvidace.

V českých poměrech je pojem nucené práce často nahrazován za „totální nasazení“.

Nacismus je totalitní ideologie. Představuje radikální odklon od principů právního státu. Základem nacistické právní soustavy se stala teorie národní pospolitosti. Z této tzv. národní pospolitosti (Volksgemeinschaft) byli vyloučeni příslušníci údajně méněcenných ras (Židé, Romové, Slované), tzv. árijští příslušníci s odlišnými politickými, náboženskými nebo etickými postoji, způsobem života nebo s dědičnými předpoklady (tělesně a mentálně postižení občané - kvůli snížení morální či genetické „kvality“ německého národa), stoupenci různých církví (např. svědkové Jehovovi), homosexuálové a další.

Zločiny proti lidskosti ve 20. století spáchali příslušníci tzv. civilizovaných zemí, ať už se jednalo o příslušníky ozbrojených složek (armáda, státní policie, četníci), tzv. polovojenských organizací, soudců či lékařů. Bez běžného úřednického aparátu obcí a měst, českých a německých drah by např. nebylo možné realizovat rozsáhlé soupisy obyvatelstva ani následné deportace na nucenou či otrockou práci. Po válce se mnozí příslušníci nacistické strany NSDAP či osoby s větší či menší mírou odpovědnosti za zločiny proti lidskosti obhajovali tvrzením, že pouze konali příkazy. Zkušenosti s totalitními režimy tak ukázaly, že je třeba bránit základní práva každého člověka – nejenom občanů svého státu.

IBM a Holocaust je neuvěřitelným příběhem strategického spojenectví mezi IBM a nacistickým Německem – od prvních týdnů po nástupu Adolfa Hitlera k moci až do posledních týdnů druhé světové války. S tím, jak se Třetí říše vydala na svou cestu dobývání a genocidy, pracovalo IBM a jeho dceřiné společnosti na technologiích, které krok za krokem umožnily sčítat, třídit a nakonec i identifikovat. Židy bylo totiž třeba nejprve identifikovat, což byl náročný úkol, do něhož se Hitler pustil takřka okamžitě, až poté se mohli stát cílem konfiskací, být nahnáni to ghett, deportováni, zotročeni a nakonec zlikvidováni. Byl to obrovský úkol zpracování a třídění informací, který si doslova říkal o zpracování počítačem. V roce 1933 počítače ještě neexistovaly. Existovala ale technologie Hollerithových děrných štítků, kterou disponovalo IBM.

Neúspěch bleskové války na východě vedl k rozhodnutí vězně masově nasadit do průmyslové výroby. Zisky z tohoto obchodu plynuly do pokladny SS. Nové hospodářské úkoly koncentračních táborů nebyly překážkou „konečnému řešení židovské otázky“, tj. vyvraždění židovského obyvatelstva. Koncentrační tábory se v letech 1942- 1944 hustá většinou nacházely v blízkosti míst pracovního nasazení vězňů. S žádostmi o přísun pracovních sil se na Hlavní hospodářský a správní úřad obracely stovky podniků. Mnoho takzvaných vnějších komand vyrostlo také v českých zemích. Vznik největšího pobočného flossenbürského tábora v Litoměřicích vyplynul z rozhodnutí vybudovat v nedalekém vápencovém dole provozy podniků Auto Union a Osram. Zahynulo zde kvůli nelidským pracovním a vazebním podmínkám 4 500 vězňů převážně ze zahraničí.

Poznámka: Některé skupiny obyvatelstva byly nadále pronásledovány/diskriminovány i po válce – tj. Židé, Romové, homosexuálové, komunisté v tehdejší západní Evropě, demokraté ve střední a východní Evropě – uznání bezpráví přišlo mnohdy až v 80. letech minulého století, předsudky a typická nacistická terminologie používaná vůči nim v běžné mluvě např. škůdci, paraziti apod. přetrvávají dodnes.

Víc informací:

• Děrné štítky a holocaust (2.) – příběh největšího obchodníka